Kvantová fyzika je bezpochyby jednou z nejzajímavějších a nejkontroverznějších disciplín naší doby. Přestože o ní mnozí slyšeli, málokdo skutečně chápe, jak revoluční je. Existuje jeden aspekt kvantové fyziky, o kterém se mluví jen zřídka, stránka, kterou mnozí vědci spjatí s materialistickým světonázorem raději ignorují nebo bagatelizují: její metafyzické důsledky.

Co je to ale metafyzika? Tento pojem, často spojovaný s něčím esoterickým, má ve skutečnosti pevné kořeny v západní filozofii. Pro Aristotela znamenala "metafyzika" studium bytí jako takového, hledání konečných příčin skutečnosti. Nejde tedy o abstraktní spekulace, ale o základní otázky: Co je svět? Co znamená "existovat"?

Kvantová fyzika nás dnes nutí se k těmto otázkám vracet v novém a ohromujícím kontextu.

V pozadí kvantové fyziky je překvapivý objev: svět se při pozorování v subatomárním měřítku nechová tak, jak bychom očekávali. Zdá se, že subatomární částice - elektrony, fotony a další základní jednotky - žijí v nepředvídatelném tanci, kde vládne nejistota a pravděpodobnost. Klíčová rovnice kvantové teorie, Schrödingerova rovnice, popisuje tento tanec jako vlnu pravděpodobnosti. Částice, které si představujeme jako pevná tělesa, jimi ve skutečnosti nejsou. Každá částice má "pravděpodobnost", že existuje, nebo spíše může být potenciálně v nekonečném počtu "na sebe navazujících" stavů, ale ne v definitivním stavu. Kdy se tato situace změní?

Zdá se, že pravděpodobnostní vlny se "zhroutí" ve skutečnosti definované pouze tehdy, když jsou pozorovány. Jinými slovy, to, co se děje v kvantovém světě, závisí na zásahu pozorovatele. Částice se stává tělesem až v důsledku pozorování. Max Planck, jeden z otců kvantové fyziky, si to uvědomoval od samého počátku. V roce 1931 prohlásil:

"Vědomí považuji za zásadní. Hmotu považuji za odvozenou od vědomí."

Symbolickým experimentem v kvantové fyzice je experiment s dvojitou štěrbinou. Představte si, že střílíte částice - například elektrony - na stínítko se dvěma štěrbinami. Pokud nepozorujete, co se děje, částice vytvoří interferenční obrazec, tj. chovají se jako překrývající se vlny. Pokud však pozorujete, kterou štěrbinou která částice projde, obrazec se změní: částice se chovají jako pevné objekty a ne jako vlny.

Tento experiment, který poprvé provedl Thomas Young v 19. století a který byl následně reinterpretován v kvantovém klíči, člověka zanechává beze slov. Jak může pozorování změnit chování částice?

Tvrzení vědeckého materialismu, že pozorovatel hraje v realitě určitou roli, je nejen kacířské, ale ohrožuje všechny jeho jistoty. Materialistická věda totiž považuje vesmír za něco odděleného, "tam venku", nezávislého na jakékoli interakci s živými bytostmi. Myšlenka, že pozorovatel je nedílnou součástí kvantového procesu, otevírá dveře hluboce metafyzickým úvahám: jakou roli hraje ve vesmíru vědomí? Tím se vědomí - přítomnost vědomého pozorovatele - vrací do jádra jevu.

Dalším zajímavým důsledkem kvantové fyziky je hypotéza "mnoha světů". Podle této teorie, kterou navrhl Hugh Everett v roce 1957, se při každé kvantové události vesmír "rozdvojí" na paralelní vesmíry. Tímto způsobem se realizují všechny možnosti, ale v různých světech.

Pokud by tato teorie byla správná - a o tom se stále intenzivně diskutuje - znamenalo by to, že existuje nekonečné množství paralelních vesmírů, v nichž se naše životy ubírají různými cestami. To vnáší do metafyziky nový rozměr: jaká je tedy naše identita? Pokud existuje nespočet verzí nás samých, jaká je naše skutečná podstata?

Ne všichni vědci jsou připraveni přijmout metafyzické důsledky kvantové fyziky. Mnozí se raději soustředí na praktické aspekty, například...