Děj se točí kolem lékaře. Čtyřicetiletý. Dosud nebyl schopen založit si rodinu. Je to příběh o jeho neobvyklém žití. Našeho doktora v minulosti velice psychicky poznamenal jeden případ, kdy zemřel v jeho pochybení člověk na sále. Díky spojení lékařů se to smetlo ze stolu. Od té doby vytěsňuje svůj vlastní všední život. Zdají se mu pravidelně sny, ve kterých neřeší zdaleka tolik problémů. Vždy když usne, přivítá ho manželka a tři krásné děti. Dalo by se říci, že utíká do tohoto snového světa a nemá plány v tom skutečném.

Přes svou útrpnost. kdy nedokáže do rukou uchopit lidské jednání, se rozhodne, že splní svůj poslední úkol a zaveze své děti do parku snů - Disneyland. Splní jim jejich největší sen

Ukázka (vzpomínky z dětství):

V tom se mu vybavil výlet s rodinou do zámku Schloss Schwanstein.

Jeli v autě. Řídil otec. Jemu bylo právě na zvracení. Matka ho na zadním sedadle tišila. Jiřímu bylo 12 let.

„Stůj tati, budu zvracet!"

vyběhl ihned z auta a pozvracel zelenou trávu s květy u krajnice lesní cesty. Bylo jaro a ptáci zpívali. Do toho se ozýval tento človíček, jehož zvuky zvracení dávaly krajině trochu lidskosti.

„Tak hotovo?", ptá se otec z netrpělivého vozu.

Matka odvětí: „Počkej přeci. Máme času dost. Je celej zelenej." –

Jiří s žaludkem na vodě opět nastoupí do auta. Táta šlápl na plyn a auto se rozjelo.

Matka. „Tak vidíš. Už ti bude dobře."

Jiří si dal ruce před ústa a malý objem zvratků se mu objevil v dlaních. „Jeď", bylo slyšet. Dorazili k zámku. Zvratky na rukou už byly docela suché.

Jiří řekl: „Jsem rád, že už jsme tady."

Zámecká voda smyje jeho odpad z rukou. Prohlídka zámku mohla začít.

Rodiče vyndali fotoaparát. „Pojďme se vyfotit."

Jiří: „Už zase?" –

„Jednou na to budeš vzpomínat. Vezmeš si fotku a řekneš si..."

„Jo, jo. Já vím. To byla krása. Ano všechno musíme zdokumentovat. Fotoalbum ukážu svým dětem."

Otec: „Chovej se slušně. Co, že jsi tak otrávenej?".

„Ano tati, je to v pořádku."

Vznikla fotka, na které se Jiří mračil. Fotka, kterou již dlouho nevyndal ze šuplíku. Však obraz této obyčejné rodiny je uchován. - zámek se tyčil na skalách, které byly šedivé a hrubé. Mohutné zdi zámku ukazovaly čest – noblesu národa a jeho sílu. Stavba, ta ukazuje nitro, obsahuje i technický zvyk. Nebrání se přírodě. Zdi stojí a pevně budou ještě mnoho let.

A nakonec? Tato báseň vystihuje také filozofické pojetí knihy,

Před

Mlč a nikdy už nic neřekni. Ubožáku,

sešít ti tak ústa. Zastavil by se u tě?

Ne! Však u sta.

Pojedeš domů, do té své díry pekel

To ty jsi napsal ten božský prequel.

My zůstaneme v ráji, který černá

studem. Jo jasný, nakonec do hrobu

všichni půjdem. Další zemře později

když ukážeš ten hnus, já postavím se

před vás tedy a vytáhnu ten kus. Je

to přirození, kterým všichni tak rádi

buší a před divákem jim to

samozřejmě tak náramně, tak

sluší. Tu linku nad okem níže, ať ego

z prstu dav ti líže. Já s

úspěchem holubice, letím nad prošlým

rájem, a ty pracuješ, tak směšně na

mě pod pekelným hájem